Povaha:

​

​

William je angličan každým coulem. Nejen, že podědil ten jejich strašný, suchý humor, ale také i lásku k čaji a poměrně flegmatický typ života. Na všechno má čas (speciálně na „afternoon tea“) a nové rozhovory zákonitě začíná otázkou: „To máme dneska ale počasí, co?“ a to ať je hezké, nebo ošklivé. Jedná se však o velmi přátelskou osobu. Dveře má u něj otevřené každý přítel, ale i cizinec a když může pomoct, je více než ochotný. Nikdy ho nezajímá, jestli v tu chvíli mluví s prostým člověkem nebo jinou bytostí. Pokud ho prostě někdo potřebuje, bude tu pro ně.

​

Sám moc nevnímá, že vlastně není člověkem a kolikrát sám zapomene o své nepřirozenosti, dokud se sama nepřipomene náhlým jasnovidectvím, který není schopný ovládat. Vždycky se jedná o pár vteřin, nedá se ale říct, že by chodily pravidelně. Většinou mají rozestup jednou za měsíc, už se mu ale i stalo, že je měl i víckrát v jednom měsíci. Pokaždé však po nich dorazí příšerná bolest hlavy, kvůli které se nemůže ani pořádně soustředit. Často se mu poté stane, že namíchá špatný čaj, není dostatečně silný nebo naopak až příliš silný. Lidé, kteří ho znají delší dobu, si této změny všimnou okamžitě, no Wiwi pokaždé oznámí, že se jedná o migrény, které má už od dětství. Naštěstí se ho pak nikdo více nevyptává. Tedy, zatím nenarazil na nikoho, kdo by se ho více vyptával.

​

Každý má však svůj vlastní pohár a stejně jako dokáže být prázdný, je možné ho i naplnit. To a samé platí u Williama, který, přestože má místo poháru džbán, i u něj jsou určité hranice, které není radno překročit. Co speciálně nenávidí je jakýkoliv druh bezdůvodného, neslušného chování vůči lidem, speciálně těch, kteří navštěvují jeho čajovnu. Za těch pět let, co žije v Erinsville si stihl s místními obyvateli utvořit velmi pozitivní vztah a považuje je za součást rodiny, proto jakékoliv napadení jich je jako byste napadli jeho. Zároveň nemá rád, když se mu někdo snaží vnutit vlastní názor nebo když se někdo až moc hrabe v jeho soukromí. Každý má svá tajemství a pokud s nimi nechce na povrch, neměli byste je nutit.

​

Největší vada na Williamovi je ale ta, že jakmile se jeho džbán přeplní, hrozně těžko z něj nahromaděnou vodu vylévá. Velice dlouho si pamatuje jakoukoliv křivdu, která kdy byla provedena vůči němu či jeho rodině a ačkoliv se mu upřímně omluvíte, potrvá to nějakou dobu, než úplně zapomene a znovu vám začne věřit. Naštěstí je ale jeho džbán skutečně hluboký a tak chvilku trvá, než se úplně přeplní. Jediné, co snad můžu poradit, je pokusit se ho naplnit co nejméně.

​

Minulosť:

​

Narozen do rodiny plné seekerů, nebylo možné, aby se William narodil jako něco jiného, než další z nich. Jelikož se narodil jako jedináček matce, která byla také jedináčkem, bylo více než logické, že to právě on byl novým rozmazlencem rodiny. Naštěstí však v jeho rodině vládla pevná ruka otce, takže ačkoliv Wiwi postupem času dostal cokoliv, na co si vzpomenul, vždycky byl za všechno vděčný. Nedá se však říct, že by škemral o drahé věci. Ačkoliv se jejich rodina měla dobře, o miliardáře se nikdy nejednalo a tak věděl, kdy si musí některé věci odříct - něco takového ovšem přišlo až s dosažením určitého věku. Když byl malé, šestileté dítě, jeho hlava něco takového holt nepobírala a když něco nedostal, nejednou vytvořil takovou scénu, že ho rodiče raději odtáhli domů, než aby s ním dále chodili po obchoďácích.

​

Koho však nejvíc miloval z celé rodiny, to byla jeho babička z maminčiny strany. Ta ho naučila typické, anglické lásce k čaji. Zároveň se s ním i podělila o svou zkušenost se zahradničením a kdykoliv k ní přijel, většinu času, co u ní strávil, strávil právě na zahradě s rukama v hlíně nebo poté tvořením nových čajových mixů.

​

Jeho celá rodina je členy Zlaté růže a bylo tedy více než očekávané (a stále je), že se přidá mezi jejich řady a to speciálně po té, co se u něj v 15 letech projevil dar jasnovidectví. William však nikdy neprojevoval vyslovený zájem o tuto organizaci a ačkoliv byl vděčný za všechno, co ho učili nejen o sobě samém, ale i o ostatních rasách, nikdy se k nim skutečně nepřipojil. Jeho rodiče byli samozřejmě zklamaní, ale respektovali jeho rozhodnutí a dodnes doufají, že si to jednoho dne jejich syn rozmyslí a přece jen se k nim přidá.

​

Mezitím se však rozhodli, že by bylo dobré poslat Williama ven z hnízda, aby našel svůj vlastní cíl a možná se tak i setkal s ostatními bytostmi, než byli oni. Wiwi v tu dobu už dávno sám uvažoval nad odstěhováním se, neboť chtěl začít žít na vlastních nohou, aniž by musel žadonit rodiče o kapesné, jenom zatím nevěděl, kam by se přesně chtěl vydat. Rodiče mu proto nenápadně navrhli Ontario, město, o kterém velmi často slyšel. Původně ho chtěli navnadit na hlavní město, Sceleris, ale Wiwi nechtěl v žádném případě bydlet v srdci všeho dění. Věděl, že se tam pohybovalo nejvíc nelidských bytostí a že ho tam chtěli rodiče poslat právě hlavně kvůli tomu - aby si tam našel přátelé stejné jako on. A ačkoliv byl vděčný za jejich dobré úmysly, sám se nakonec rozhodl pro malé městečko Erinsville, které bylo podle něj dostatečně vzdálené ale přitom ne tak moc, kdyby někdy přece jen potřeboval tam zaskočit.

​

Aby se mu na novém místě dařilo, rodiče mu dali určitý počet peněz, za které si koupil v Erinsville dům a přízemní prostor přeměnil v čajovnu, zatímco z půdy vytvořil svoje „hnízdo.“

Popis premeny: 

​

Wiwi se proměňuje v sovu pálenou. Velikostí ani barvou se nijak nevymyká, není proto nemožné si ho na první pohled splést s každou jinou sovou. Medově hnědá křídla, bílé bříško, tmavě hnědá až černá kukadla, silný zobák a zahnuté pařáty. Ačkoliv má svoji proměnu velice v lásce, hlavně díky silným křídlům, pomocí kterých se dokáže rychle dostat na různá místa, nevyužívá ji moc často, neb na ni má málokdy čas.

​

Ostatné:

​

 Na těle má velké množství tetování, speciálně na rukou, kde mu tvoří tzv. „rukavice."

​

Postupem času zjistil, že na své práci baristy vlastně nejvíc miluje poslouchat povídačky starých lidí.

​

Ve svém skleníku, k jeho vlastnímu překvapení, nepěstuje jen rostliny, ale i pár Dracconiů. Už několikrát se je pokusil z něj vypustit, ale vždycky se vrátili, takže to nakonec vzdal a prostě si zvykl, že jednou za týden se musí stavit do skleníku nejen, aby zalil všechnu zeleň, ale taky aby si odtamtud odnesl svoje ponožky.