Povaha:

​

S tendencí nebrat nic příliš vážně a zároveň vše přehánět se nežije úplně lehce. Má zvláštní smysl pro rozlišování důležitého a nepodstatného a její morální hodnoty se také vymykají obvyklým rovnicím. Její rozhodnutí působí lehkovážně a nepromyšleně, ale ve skutečnosti si poměrně dobře věci rozmýšlí, jen aby zabránila předvídatelnosti. Má poměrně paranoidní myšlenky, občas se chová až příliš poplašeně a zmateně, objeví se v jakémsi transu, ze kterého se těžko dostává sama. Není vyloženě extrovertní ani introvertní povahy, ve skutečnosti je těžké někam ji zařadit, specifikovat ji jedním směrem, zdá se, jako by se rozbíhala do všech světových stran. Může být tím nejsladším i nejnepříjemnějším člověkem, kterého jste kdy potkali. Když už se s někým baví, je zvyklá skrývat se za humor, který používá jako obranný mechanismus. Není příliš týmový hráč a je jí lépe, když může být sama za sebe, je zvyklá lidi od sebe odstrkovat, především, pokud se k ní dostanou příliš blízko, proto je takových opravdu málo. A také jen málo koho poslouchá. Je velmi vášnivá ve věcech, které má ráda, ale spíše nekonfliktní. Jakýmkoli hádkám se vždy snaží vyhýbat, protože je odjakživa neměla ráda. Křik, zlá slova, urážky. Podobné věci nesnáší příliš dobře jako posluchač ani člověk, kterého se to přímo týká. Těžko říct, co ji trápí víc. Její soucitná povaha se přes to zkrátka nedokáže přenést. S naprostou odměřeností se u ní setkáte jen v případě, kdy ji zmatete natolik, až sama neví, co si myslet. Do té doby se vždy snaží zajímat se, občas až příliš, jako by se tím snažila vynahradit vlastní deficit vřelosti v jejím životě. Kolem ostatních mnohdy chodí na špičkách, sleduje jejich reakce a přikládá každému pohybu snad více důležitosti, než je třeba. Pohybuje se na hranici boje a útěku, nejistá, co zvolit a často končí právě bojem sama se sebou a útěkem před ostatními.

​

Minulosť:

​

V desátém dni posledního jarního měsíce roku 2005 se na svět poprvé podívaly oči malého děvčátka. Už z toho prvního pohledu, který jí rodiče věnovali věděli, že mají na krku pořádnou lišku, avšak to ještě netušili, jak doslovné by to přirovnání mohlo být. Její matka byla kitsune, už velmi stará a moudrá a otce si vzala z čisté lásky. Sama už měla srdce zlomené na tisícero způsobů, ale právě jemu se podařilo posbírat všechny jeho kusy a slepit je dohromady vlastní láskou a péčí, díky níž mu dovolila, aby se přiblížil k jejímu světu. Byl člověk a ona nechtěla, aby trpěl kvůli jejímu prokletí, ale sama se nemohla ubránit citům, které v ní po dlouhé době probudil. Jako následek se narodily dvě holčičky – Daisy a Noah, ovšem jen jednomu dítku bilo srdce, jen jedno se poprvé úspěšně nadechlo. Těhotenství rizikové nebylo, ovšem při porodu došlo k určitým komplikacím a muselo se schýlit k císařskému jevu – bylo však pozdě a přežilo jen jedno děvčátko. I to bylo však velkým zázrakem, jelikož už o tři dcery po porodu přišla a jedna přeživší byla přeci jen darem od bohyně. Rozhodli se pojmenovat ji oběma jmény, jejím i jejího dvojčete, jelikož věřili, že svého ducha a sílu jí přenechala, aby mohla žít. A tak vlastně na svět přišla Noah Daisy Fernová, podle otce.

Po dlouhé roky rodiče doufali, že kletba ji nepostihla a liška se v ní neskrývá, ale nemohli přehlížet čipernost, jež přisuzovali pouhému dětskému štěstí jak jen dlouho dokázali.

Noah byla vždy trochu zvláštní, ne úplně stejná jako ostatní a její vzhled v mladším věku, ani rovnátka, příliš nepřispívaly sociálnímu postavení na základní škole. Ve skutečnosti si jí spousta dětí dobírala, což by nebylo tak hrozné, kdyby natolik netoužila po přijetí svými vrstevníky. Bohužel to vše nakonec vedlo k naprostému odstřižení od sociální skupiny, a to vyústilo v extrémní emocionální výbuch a její vlastní přeměnu v lišku – bylo to tehdy poprvé, kolem dvanáctého roku, a její rodiče už nemohli popírat jejího liščího ducha. Oba však byli milující rodiče, podporující a jelikož matka už nějaké zkušenosti měla -a především byla velmi starou a moudrou kitsune, zvládla jí pomoct alespoň trochu. Trvalo to dlouhé měsíce, než Noah opět spatřila své lidské nohy, bohužel se jí však v lidském těle zase tolik nelíbilo. Jelikož znala matčino přesvědčení, že se jedná spíše o prokletí než požehnání, držela to dlouho v sobě, ale časem se matce otevřela a ta jí slíbila, že ji naučí, jak se se svou liškou spojit, být v souladu a ovládat ji tak, aby ona neovládla ji. Postupem času se naučila ovládat nejen svou lišku, ale především emoce, které v ní zanechávalo okolí. Samozřejmě i nyní občas bojuje s vlastními pocity, ovšem díky matce je dokáže pojmenovat a vypořádat se s nimi. Jak v ní rostlo sebevědomí ohledně ovládání sebe samé, rostla znovu i její hravost, ovšem další ránou bylo, když jí v sedmnácti matka zemřela – dle všeho zcela přirozeně, její srdce zkrátka přestalo bít a ona odešla bez komplikací či bolesti. Noah nerozuměla, proč se něco takového muselo stát a nesnášela své bohy a vesmír za to, že jí vzali matku, jediného člověka, který jí mohl pomoct, porozumět. Tehdy se však velmi sblížila se svým otcem, který měl velké pochopení pro její způsoby truchlení. Měla nutkání pouze utíkat, útěk byl to první, na co pomyslela pokaždé, když se probudila, když ulehala a při každém nádechu – až jednou to nevydržela a za jednoho jarního rána se vytratila pryč. Domů se nevrátila po dalších několik dnů, zůstávala sama v lesích, opět uvězněná ve formě lišky a trpící záplavami emocí, které nedokázala vstřebat. Až po pár dnech se ráno chodila dívat za křovinami, zda je její otec v pohodě – a on každé ráno seděl na verandě s kávou a novinami a usmíval se do slunce, protože věděl. Věděl, že jeho dcera je v pořádku a že na něj dává pozor. Takhle to šlo ještě pár týdnů, měsíců, až se po čtvrt roce vrátila k prahu domu. Byla unavená a smutná, měla pocit, že už nemůže dál utíkat, už neměla energii. Její otec ji zabalil do deky, vzal do náruče a nechal usnout na gauči, vedle kterého se posadil na židli. Když liška usnula, čekal. Čekal tak dlouho, až i jemu klesla víčka a když oči znovu otevřel, na gauči se pod dekou choulilo tělo jeho dcerky, špinavé a vyzáblé, ale náhle klidné a konečně smířené. Poté se odstěhovali právě do Ontaria, kde si její otec našel práci jako veterinář, ona dokončila vzdělání, poté se přihlásila na vysokou s nadějí, že bude moct pokračovat v jeho stopách. Zatím mu na veterině pouze pomáhá, získává zkušenosti a doufá, že jednou bude moct zvířatům pomáhat sama – ačkoli její sny možná leží přeci jen trochu jinde.

​

Popis premeny: 

První, co si představíte pod liškou je nejspíše tak nějak zhruba, jak vypadá při své přeměně. Jen nepatrně větší než obvyklá liška s jemnou, hebkou srstí zrzavé barvy a pronikavýma očima. Hubená a ladně se nesoucí, nenápadná. Snaží se v podobě lišky netrávit příliš mnoho času, ale když ano, většinou se pohybuje spíše po místech, kde má jistotu, že ji nikdo neuvidí.

​

Ostatné:

​

Začala se zabývat psychologií a přemýšlí o jejím studiu.

Od otce se odstěhovala už dávno, ale často ho navštěvuje a má s ním blízký vztah.

Ráda kreslí, především tváře náhodných lidí, na které narazí či ty, o kterých se jí zdá.

Účastní se mnoha charitativních akcí, především pro děti a zvířata, pomáhá organizovat dětské dny (alespoň se o to se svou roztěkaností pokouší)

Trpí velkou separační úzkostí a momentálně se pere s pocity samoty, kvůli kterým vyhledává plnější místa (ačkoli to neznamená, že se zapojuje do dění)